NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další objev post-rockové scény, který žánr výrazně obohacuje a posunuje pryč ze zajetých šablon. Zní to, jako by KING CRIMSON chtěli hrát postrock, přitom se ale zdaleka nedokázali odříznout od svých kořenů. Norská kapela, složená z talentovaných hudebníků, do sebe jako houba nasává progresivní rock a fusion. Naprosto přirozeně pak rozvíjí kompozice podle sedmdesátkových map a neustále překvapuje novými a novými hudebními nápady.
Stejně pestré jsou i polohy a barvy, které k tomu využívá. Kvílící kytary doplňují hamondky, saxofon nebo syntezátory ale nikdy nemáte pocit, že by v tom bylo nějaké násilí. Seveřané míchají styly, nástroje a dynamiku skladeb, ale vše vyznívá velmi organicky a přirozeně.
Hodně mě baví rytmika, která na sebe nijak neupozorňuje, ale pokud se na ni zaměříte, naleznete v ní nesčetně zákoutí, které budete milovat. Všudypřítomná instrumentální zručnost a hravost přitom není samoúčelná, deska přes tu spoustu motivů dokáže cedit odzbrojující emoce.
HUMINOITA je kapela, která svým přístupem naprosto narušuje gradující repetitivnost současných rockových instrumentálních kapel. Z jazzrocku si bere jeho nezaměnitelnou epičnost a hledá pro ni nové cesty. Vytváří tak svébytnou a nezaměnitelnou směs, která je v rámci scény naprosto originální.
Nezapomenu zmínit ani jejich koncert, který byl pro mě naprosto strhující, i když jsem měl pocit, že jsou všichni hudebníci jakoby uzavřeni do svého vlastního světa. Tvořili živoucí organismus, který byl sevřený, soustředěný a naprosto oddaný přítomné chvíli a touze prožít každou notu.
Kdyby KING CRIMSON chtěli hrát postrock, bude to znít nějak takto.
8 / 10
1. Zinerheum
2. Gameover
3. Ringfinger
4. Maalismoon
5. Marsvolga
6. Sandmare
7. Pimpimpom
369 (2018)
All Is Two (2015)
Huminoita (2010)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.